Malinkaté pojednání o rozdílu mezi životem osob mluvících v
cizím prostředí necizím jazykem anebo naopak, a fikcí osob
mluvících v cizím prostředí necizím jazykem anebo naopak.
Koukáte-li tu tam na filmy, nebo čtete-li tu a tam literaturu,
ať až krásnou, nekrásnou, nebo zcela ošklivou, nebo hrajete-li
alespoň počítačové hry, ve kterých se vyskytují cizinci, jistě jste
narazili na nějaké místo příslušného média, kde se vyskytuje
cizinec. Cizince poznáte jednoduše. Ve filmu a ve hře vypadá cize,
a mluví s podivným přízvukem, pod kterým si autoři či dabéři
představují přízvuk příslušnho cizího jazyka. V literatuře se
cizinec pozná ještě snadněji. Bývá to tam totiž přímo napsáno,
například: "A s ním vstoupila do místnosti i jeho sestra Nataša.
Podle přízvuku, který vydala, když zavírala dveře, bylo okamžítě
poznat, že jde o číňanku. Byla to tedy cizinka".
Nicméně zde veškeré podobnost relitou končí. Vezměme si
například takového Hercula Poirota, detektiva světového formátu,
jehož kvalita šedé mozkové kůry je přímo ohromující, a lecjaký
zločinec může děkovat dle svých osobních preferencí komu chce, že
je to postava pouze fiktivní. Fiktivní Hercule Poirot je belgičan
hovořící francouzsky, tedy pravděpodobně valon, pobývající v
Anglii. Jazykovou bariéru překonává s lehkostí, s jakou zkušený
tyčkař překoná laťku pro skokany bez tyče, jeho angličtina nemá
nejmenší chyby. Až na... Až na ta úplně nejzákladnější slovíčka a
slovní spojení, která se normální, nefiktivní člověk, učí jako
první. Náš Hercule Poirot je tedy schopen s přehledem konverzovat o
klasicích anglické literatury, a nepochybuji, že je schopen
probírat nuance anglického jazyka v rozličných historických
obdobích, nicméně má zásadní problémy s používáním slovíček a
slovních spojení typu "Ano", "Ne", "Děkuji", "Není-liž pravda",
"Dobře", "Výborně", a tak dále, a tak dále. Zásadní problémy
spočívají v tom, že tato slovíčka pravděpodobně vůbec nezná, a nebo
je to frajer, který musí neustále dávat najevo, odkud je.
A teď si vezměmě jednu reálnou, nefiktivní postavu, třeba mě.
Vezměme si mě na návštěvě Francie. Z celého jazyka, který jsem se
učila už pěkně dávno, si pamatuji, kromě několika vesměs
neužitečných slovíček, následující: "Ano", "Ne", "Děkuji",
"Není-liž pravda", "Dobře", "Výborně", a tak dále, a tak dále.
Takže narozdíl od šedokorně vyspělého beličana, nejsem schopná
koverzovat o klasicích francouzské litaratury, nicméně zvládnu
poděkovat, pokud mi někdo třeba podrží dveře. I Hercule by jistě
dokázal poděkovat, ale narazil-li by na angličana, který
francouzsky neumí, a slovíčko merci je pro něj španělská vesnice,
bude náš detektiv označen minimálně za nezdvořáka.
To byl tedy jeden příklad odlišného pojetí cizinců v literetuře,
filmu, a dalších médiích, a cizinců v reálném životě. A rozhodně to
není jediný příklad, je to jen jeden z mnoha mnoha mnoha. Obecně
tedy platí následující poučka, která vám dokáže pomoci například v
situaci, kdy si nejste jistí, zda to co vidíte je skutečnost, nebo
ne: Cizinec v literatuře vždy zvládá řeč perfketně s výjimkou již
zmíněných základních slovíček. Dokáže tedy debatovat o počtu
rozměrů našeho vesmíru z hlediska strunové teroie, nicméně
nenarazí-li na člověka, který umí základní slovíčka v jeho
mateřském jazyce, nedokáže si říci ani o chleba, a bídně hyne
hlady. Naproti tomu reálný cizinec, ať už jsou jeho jazykové
znalosti jakékoliv, povětšinou zvládá alespoň základní slovíčka, a
dokáže si tedy říct o chleba, čili hlady nezmírá. Což odpovídá
pozorování. Nebo viděli jste snad někdy třeba na václaváku hory
hlady zemřivších cizinců? Já ne. Takže tak.